22:22

Dvacet dva dvacet dva

Co chtěl by sis přát?

Jsem okamžik, prchnu ti, padám a schnu

Jen já přišel nahlédnout ke tvému dnu

Držíš tu šero a teplo, až dusno

Zazděná okna ti zírají do knih a tvrdí, že nestihls podchytit o čem že jsou

12/9 ti nestačí

Nechtěl jsem ti pokřivit tvůj obraz o tě samém

Ekvivalent probuzení s křikem

Právě jsi se nechutně a chtivě vyspal s klukem

A s povzdechy jsi postříkal mu iluze

Vyprávěl mu o touze,

A žádný druh tvý nenávisti

Za fašisty, za nacisty

Nezmění mě

Právě jsi se nechutně a chtivě vyspal s klukem

Soustředím se na tvý tělo

Co se mysli týče, něco ve mě vyhořelo

Upínám se na tvý vlasy

Kdo jsi, cosi

drží mě dál od ptaní

Jste pozvaní

na představení rozpadu

já nestarám se o Zemi

a rozpadám se bez ladu

ve skladu

Do hajzlu a do hajzlu

Vždyť tohle není poezie

Na Tvých slinách uklouznu

a propadám do agonie

Opusť ladně moji mysl

Vypadni mi z duše

Jsi ten, co mi bez oděvu

do talíře fluše

to svinstvo se mi hnusí,

ale hlad mě krmí humorem až britským,

bezohledně, suše.

gare du nord / zkapalnění

Neuroticky rozplétám sluchátka

Prsty ještě spí

Spí s tebou, a tvá maličká, krásná kamarádka

Plýtvá vodou hned vedle tvých vzdechů

Jen o zeď vedle, tak sdílíme střechu

A je to zlý od nás dvou

Střízlivý ráno pak otevře oči

A mě nezachrání mý sluchátka

Od včerejší noci

Plavu v realitě

Chci tě

vidět

A tak užívám si paniku svých představ,

přičemž baví mě, že živím city

K noční můře, jako jsi ty

Sám nechápu, že nehladoví, když všechny chody musí vařit z popela mých vzpomínek z doby, než padl listopad, a s ním i všechno, co bývalo schopno

sladko-slaně

hořko-zkyslé lži, které dnes neprolhaně

přiřkám titul "pseudoláska"

Chtěl bych, aby

někdo navštívil mě v 'teď a tady'

A naučil mě bezvýhradně milovat

Protože snění klame zdání

a teď se zdá mi

že nejkrásnějším pocitem je milování

A tak sním

Sním

Že jednou budu dobrým člověkem

sebereflexe

Mnoho jsem zasvětil z života svého

životu svému

Za to že dostali tolik tantiémů?

Jsem uznávaným expertem na svůj vlastní popel

že vesmír je motel

a já nemám na benzín

těžce bych hledal, o čem že psát

tvrdili vždycky, že do umění

kus sebe, kus sebe dát

Stává se umění námi

nebo my uměním?

Snad se to zdá mi,

možná se proměním

ve stránky skicáku

V růžový stabilo

Na potkání vykládat, že dobře autorovi nebylo

Dokud to každému nepřijde pasé

Nikoho nebaví poslouchat zas a zase

Že ztratil jsem dechu a topím se v čase

Už ani mě

Takže

Jak se mám odprostit od té jednoduché sobeckosti a sebestřednosti? Chci vidět ostatní a chci vidět svět, a sebe mám už plné zuby.