středa 20. září 2017

skripta

Realita je mlžná, jako bych sledoval film přes sépiový filtr. Film plný avantgardních záběrů - kamera za krkem hlavní postavy. Záběr rámuje kus tváře a pramínek tmavých vlasů. Kamera za skleněnou výplní dveří druhého vagónu.
Doteky jsou nepříjemné, ale jako by doléhaly zpoza obrazovky - necítím je.
Rozplývám se do oné mlhy. Tentokrát dýchám jako vlak plný lidí - jsem jeho součástí. Složitý organismus se spoustou menších symbiotických buněk.
Světla se míhají jako v drogových filmech.
Snímek je přehnaně dlouhý a neměnný, stanice za stanicí, a já myslím, že mlha je naše spojené vědomí. Jsme vlak metra a plaveme mlhou a ta nám smývá z kůže myšlenky.

californication

aneb o všem, o čem malá cali nevěděla, a já chtěl, aby se to jednou změnilo. Začnu jednoduše.

- psal jsem pro ni písničky
- psal jsem pro ni básně
- obojí bylo moc špatné na to, abych jí to kdy ukázal
- mám mobil plný epických nápadů na giftarty pro ni a na stole rozpracovanou stopmotion animaci na písničku jumper s andym a indigem
- trávil jsem hodně času myšlenkami na ni 
- přemýšlel jsem o ní jako o princezně 
- všechno to svinstvo na ní je stejně tak součást obrazu, jako její vnitřní krása, a já to viděl, i když myslela, že ne. věděl jsem, že mě akceptuje jako nikdo jiný na světě, myslí na mě, stejně jako já na ni, a když přemýšlí o životě, přemýší o něm se mnou uvnitř, stejně jako já s ní. viděl jsem její inteligenci, smysl pro humor, talenty a hloubku, a vážil si jí, přestože myslela, že ne. 
- věděl jsem, že mi ubližuje, protože sama trpí. věděl jsem, že mi neubližuje, protože by mi chtěla ublížit. taky jsem si ale myslel, že ona tohle nevidí, a nechápe, proč jsem se choval, jak jsem se choval. 
- ona byla nejblíž lásce a naplňujícímu vztahu, co jsem se kdy dostal 
- ona byla nejblíž. v obecném smyslu věci. 
- myslím, že jsem ji miloval. 
- jo
- ale tohle bylo závratně vysoko na seznamu věcí, co malá cali vedět nesmí, protože to nesmělo viset mezi námi dvěma jako nevyřčený manipulant, jako další věc, co by nás těsněji poutala k sobě, jako falešná naděje, že to, že někoho miluji, je pozitivum
- vážně si myslím, že jsem ji chápal mnohem víc, než si myslí 
- mám v okolí pár docela milých a dobrých lidí, kteří by asi mohli být vhodní přátelé, a to malá cali jistě taky. přesto k žádnému z nich necítím blízkost ani porozumění. nechápu je a oni nechápou mě. mezi námi jsou jen slova. nedokážu se na ně napojit a oni se nedokážou napojit na mě. jsou jen tvářemi ve víru života. věděl jsem, že mi cali tohle nevěří, ale tenhle manifest neumí lhát. 
- hodně jsem přemýšlel, jestli by byla radši, kdybych měl na jejím maturáku šaty, nebo sako. možná kombinaci? chtěla by, abych šel jako holka, a křenil se na všechny její spolužáky? bez problému
- vím, že bych měl přestat psát tyto řádky, ale uvědomil jsem si, že ať už mě jakkoliv viní nebo nenávidí, nesnesu, aby si myslela, že jsem ji neviděl takovou, jaká byla, s jejíma kaštanovýma očima i modročernou duší. 
- říkal jsem jí malá cali 
- změnila mě 
- hrozně moc
- a myslím, že jsme si drtivě, děsivě podobní. tím víc teď, po tomhle všem. možná proto jsme to nezvládli. 

oproti tomuhle byla každá předchozí hudba jenom ješitným cákancem barvy na plátně pocitů, protože ještě nikdy nedávalo smysl celý album 
pětačtyřicet minut 
Dear Agony od Breaking Benjamin
každá písnička na něm
každý slovo
skoro dokonalá souhra sebenenávisti, výčitek, lásky a obrovský lítosti 
no a, bohužel nevěřím, že si to pustíš, ale bylo by to skvělý. 

všechno, co dnes padlo, bylo upřímné. to špatné, i to krásné. 
obojí bylo to, co ve mě plavalo a čekalo na povel
to špatné, v tom chatu, já se to teď nepokouším popřít
i to krásné 

tohle není prosba

mám pocit, že mi něco důležitýho šíleně uniká. 










čtvrtek 13. dubna 2017

emotional casualties

I've got these two brainstorming casualties. No real, deep, important thought was put into them. I just start with this when I'm cornered in a conversation with little Cali.

cause you're not alone
i know you're not alone 
i've got just empty tones 
on my fucking telephone

and if you say so, okay 
i should let you sail away 
but we'll catch the northern wave, that will drown us both together 
and if we're there, i don't care 
you are blinded with despair 
what we say is never fair, we're like oceans, like the weather


i am staring into nowhere, that's the poetry i spit, 
about nowhere, going nowhere, hey, let's get me over with 
it has been over thirty minutes 
in this silence, in this abyss 
so long ago i should have left, 
i could have spared you all this shit 
all this random nonsense that i carry on my lips 
since i can't speak, 
i just type it down 
i wonder where this carries me 
once there's no way out of misery 
we love 
i don't need to breath, my love 
fuck love 
we give it too much sense 
too much space 
all i'm left with is a sorry 
sorry for them stupid lines 
sorry for what you have been through 
sorry for no warning signs 
sorry that i'm who i am 
and sorry that we're here again 
well, i know you will be back 
and i'll be back 
we're fucking stuck 
on a deadpoint 
and here we live and maintain dreams 
it's even harder than it seems 
on that I swear i will be back 
when you are back 
that's what i am sorry for 
that I'll be back, no matter what 
i'll be back like countless times before 
to stand beside you when they're gone 
when you're alone 
and vulnerable 
I'll be back and try to make it better 
take you in, paint you a letter 
in norwegian 
I'll be back and make it worse 
just by the plain fact 
of being back 
catch you in discourse 
and we'll be here again 
I'm just a fucker but I swear 
there's just good intentions in my hair 
and good intentions in my eyes 
i'm not the type to say goodbye 
hell i don't want to say goodbye 
all i have is words a
ll i bring is shame 
and when you fall asleep tonight 
i'll be awake, sending plasters on your pain

úterý 31. ledna 2017

Kapky

Odcházíš z místnosti a ručníkem si sušíš vlasy v zoufalé snaze zachytit všechny myšlenky, které teď unikají pryč, jako kapky uměle čištěné vody mezi prsty. Mizí, schnou, a  nic s tím nenaděláš. V děsu prchají ze světla zpátky odkud přišly, a v ten moment, kdy se jich pokoušíš znovu dotknout, jsou už pryč.
Miliardy, miliony, tisícovky, stovky, desítky let, a nakonec roky k rozvodu vody v přechytralém, ach tak civilizovaném století. Sprcha je tvůj štít proti světu. Jako televize, kterou zapínáš po nocích, když nechceš, aby sousedé slyšeli, o čem se mnou mluvíš. Tlak vody, bijící do stěn a tvé našedlé kůže, jako by přinášel energii, s níž dokážeš udržet celou tu tvou mysl pohromadě. A jakmile zavřeš kohoutek, svět se zas a zas rozpadá. Pragmatické úkony tě okrádají o sladkou melancholii, do které se noříš zároveň s vodou. Tvé úvahy jsou podvod, probublávající řeka idejí tě hrubě strká ven a křičet, křičet nebo psát. Jako by si sama energie neuvědomovala, odkud pochází, utrhá tě od vlastního zdroje a zanechává nahého jak na těle, tak na mysli, zmateného a prázdného.
Jakmile pomyslíš na vlastní ztráty, kouzlo je pryč a kapky uschly, a jedna z mála věcí, co víš, že většinu z nich nikdy nedostaneš zpátky.
Kolik takových jsi v extázi filozofie promarnil, a kolik ses jich opravdu pokusil zakřičet, jen abys zjistil, že ti dochází dech? Visí v tobě zesláblá touha vrátit se do toho momentu myšlenky, kdy molekuly vody jako monumentální kaskády třískaly všude kolem s brutalitou sobě vlastní, dokonce takovou, že pro tebe dokázala povraždit zbytek světa, abys o něm mohl přemílat. Stála by ta chvíle i za vodu ledovou jak pohled soudní komise na bývalé estébáky?
Občas jsi sám sobě tajnými složkami, vydíráš a mučíš a lžeš sám sobě, a nakonec kolaboruješ a práskáš na sebe, že jsi proti režimu vlastní lidskosti, a někdy, když do tebe buší kapky, tak si nejsi vůbec jist, jestli jsi člověkem, nebo jen kartonovou krabicí plnou prachu.
Je dokonáno, vlasy ti proschly, tutéž našedlou kůži teď objímá slabá vrstva bavlny a polyesteru, a ze sladké melancholie nezůstalo zhola nic. Nic, než nepojmenovaná, neuspokojená touha.

úterý 24. ledna 2017

Prohlednoc

Potřebuju zem, pevnou zem,
a tak sem 
sebe skládám
Za zády dřevo a po boku zeď
Snažit se nemyslet, a teď
je jediný místo, kde nebyl bych radši, než tady
Ten strach se vrátí, 
když vzpomenu na tebe, tati
Tam, co jsi ty, tam je to místo
Já ani nevím proč,
však možná ze strachu, že se ti podobám
Noc padá a šeptá mi:
"Co s těmi jizvami?"
Říkám si, takový asi nemáš

Trápí tě někdy, že jsi pijavice?
Mě jo, mě to nedá
Na každý další skice
je znát
ta vlhká a špinavá mastnota duše
co hluše
se utápí ve vlastím svinstvu
a v dlaních jak meč třímá vinu
Černej plášť ze sebezničení
a kapsy plný zemního plynu
To je hrdina na koni z neempatie
co pije z lampiček petrolej
Jednou za čas, když okovy relapse povolej
se rozhlídnem kolem
a vidíme čistě, co jsme

Pak jenom zem, pevnou zem
Přiložte, a čistým řezem se odešlem
zpátky 
do pohádky
ze svinstva, viny, sebezničení, zemního plynu a neempatie.