"Potřebujem kávovar?" ozval se hlas z otevřených dveří chodby činžovního domu. Neobtěžoval jsem se s odpovědí a vměstnal do úložného prostoru malého oprýskaného karavanu další plastovou bednu plnou konzerv fazolí a cizrny.
"...ne!" zakřičel malý, nejapně vyhlížející kluk v bundě z nepravé kůže, jež právě kontroloval pneumatiky, "a nebo, vlastně, jasně - prodáme ho taky!"
Z oné zkraje zmiňované chodby se vypotácel individuál alespoň o hlavu a půl vyšší, v rukách dvě další bedny a kávovar balancující na vrchu. Přišlápl si rozvázanou tkaničku a málem se pohřbil pod jejich obsahem, nebýt další osoby v jeho závěsu, jejíž ruce se vynořily po stranách jeho těla a navrátily mu rovnováhu.
Tak tedy v den našeho odjezdu z města vypadali, v příslušném pořadí, Adam, který svými zvláštními, vědmickými schopnostmi vždy vycítil, má-li se něco podělat, Mari, jež ve své výši vážil něco kolem šedesáti šesti kilo a se svými sirkami paží byl až nebezpečně ochotný, a Viktor, jemuž nikdo, kdo jej znal alespoň hodinku a půl, neřekl jinak, než Vike, za všech okolností připravený zastat Mariho supervizora a předejít tak zraněním.
"Rozluč se, Miki," zakřenil se na mě Adam, "s trochou štěstí tenhle barák neuvidíš tak dlouho, že ho příště prostě nepoznáš."
Doufal jsem, že má pravdu, mávl sbohem oprýskané omítce a vyběhl po schodech do našeho nového, společného, pojízdného domova.