Zobrazují se příspěvky se štítkemCyankálová próza. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemCyankálová próza. Zobrazit všechny příspěvky

středa 20. listopadu 2019

monophobia

"Potřebujem kávovar?" ozval se hlas z otevřených dveří chodby činžovního domu. Neobtěžoval jsem se s odpovědí a vměstnal do úložného prostoru malého oprýskaného karavanu další plastovou bednu plnou konzerv fazolí a cizrny.
"...ne!" zakřičel malý, nejapně vyhlížející kluk v bundě z nepravé kůže, jež právě kontroloval pneumatiky, "a nebo, vlastně, jasně - prodáme ho taky!"
Z oné zkraje zmiňované chodby se vypotácel individuál alespoň o hlavu a půl vyšší, v rukách dvě další bedny a kávovar balancující na vrchu. Přišlápl si rozvázanou tkaničku a málem se pohřbil pod jejich obsahem, nebýt další osoby v jeho závěsu, jejíž ruce se vynořily po stranách jeho těla a navrátily mu rovnováhu.
Tak tedy v den našeho odjezdu z města vypadali, v příslušném pořadí, Adam, který svými zvláštními, vědmickými schopnostmi vždy vycítil, má-li se něco podělat, Mari, jež ve své výši vážil něco kolem šedesáti šesti kilo a se svými sirkami paží byl až nebezpečně ochotný, a Viktor, jemuž nikdo, kdo jej znal alespoň hodinku a půl, neřekl jinak, než Vike, za všech okolností připravený zastat Mariho supervizora a předejít tak zraněním.
"Rozluč se, Miki," zakřenil se na mě Adam, "s trochou štěstí tenhle barák neuvidíš tak dlouho, že ho příště prostě nepoznáš."
Doufal jsem, že má pravdu, mávl sbohem oprýskané omítce a vyběhl po schodech do našeho nového, společného, pojízdného domova.

středa 20. září 2017

skripta

Realita je mlžná, jako bych sledoval film přes sépiový filtr. Film plný avantgardních záběrů - kamera za krkem hlavní postavy. Záběr rámuje kus tváře a pramínek tmavých vlasů. Kamera za skleněnou výplní dveří druhého vagónu.
Doteky jsou nepříjemné, ale jako by doléhaly zpoza obrazovky - necítím je.
Rozplývám se do oné mlhy. Tentokrát dýchám jako vlak plný lidí - jsem jeho součástí. Složitý organismus se spoustou menších symbiotických buněk.
Světla se míhají jako v drogových filmech.
Snímek je přehnaně dlouhý a neměnný, stanice za stanicí, a já myslím, že mlha je naše spojené vědomí. Jsme vlak metra a plaveme mlhou a ta nám smývá z kůže myšlenky.

úterý 31. ledna 2017

Kapky

Odcházíš z místnosti a ručníkem si sušíš vlasy v zoufalé snaze zachytit všechny myšlenky, které teď unikají pryč, jako kapky uměle čištěné vody mezi prsty. Mizí, schnou, a  nic s tím nenaděláš. V děsu prchají ze světla zpátky odkud přišly, a v ten moment, kdy se jich pokoušíš znovu dotknout, jsou už pryč.
Miliardy, miliony, tisícovky, stovky, desítky let, a nakonec roky k rozvodu vody v přechytralém, ach tak civilizovaném století. Sprcha je tvůj štít proti světu. Jako televize, kterou zapínáš po nocích, když nechceš, aby sousedé slyšeli, o čem se mnou mluvíš. Tlak vody, bijící do stěn a tvé našedlé kůže, jako by přinášel energii, s níž dokážeš udržet celou tu tvou mysl pohromadě. A jakmile zavřeš kohoutek, svět se zas a zas rozpadá. Pragmatické úkony tě okrádají o sladkou melancholii, do které se noříš zároveň s vodou. Tvé úvahy jsou podvod, probublávající řeka idejí tě hrubě strká ven a křičet, křičet nebo psát. Jako by si sama energie neuvědomovala, odkud pochází, utrhá tě od vlastního zdroje a zanechává nahého jak na těle, tak na mysli, zmateného a prázdného.
Jakmile pomyslíš na vlastní ztráty, kouzlo je pryč a kapky uschly, a jedna z mála věcí, co víš, že většinu z nich nikdy nedostaneš zpátky.
Kolik takových jsi v extázi filozofie promarnil, a kolik ses jich opravdu pokusil zakřičet, jen abys zjistil, že ti dochází dech? Visí v tobě zesláblá touha vrátit se do toho momentu myšlenky, kdy molekuly vody jako monumentální kaskády třískaly všude kolem s brutalitou sobě vlastní, dokonce takovou, že pro tebe dokázala povraždit zbytek světa, abys o něm mohl přemílat. Stála by ta chvíle i za vodu ledovou jak pohled soudní komise na bývalé estébáky?
Občas jsi sám sobě tajnými složkami, vydíráš a mučíš a lžeš sám sobě, a nakonec kolaboruješ a práskáš na sebe, že jsi proti režimu vlastní lidskosti, a někdy, když do tebe buší kapky, tak si nejsi vůbec jist, jestli jsi člověkem, nebo jen kartonovou krabicí plnou prachu.
Je dokonáno, vlasy ti proschly, tutéž našedlou kůži teď objímá slabá vrstva bavlny a polyesteru, a ze sladké melancholie nezůstalo zhola nic. Nic, než nepojmenovaná, neuspokojená touha.